Víťa Dlapka dneska řekl jednu moc krásnou a pravdivou věc!
"Je na nás, abychom udělali první krok k druhému člověku."
Souhlasím, někdo ten první krok udělat musí a když ho nikdy neuděláme, tak bychom taky nemuseli mít přátele a mohli bychom zůstat sami. A to snad nikdo nechce!
Jak ráda bych dokázala dělat tyto první kroky! Ale něco mi v tom brání. Mám strach z nových situací a z toho, jak budou probíhat, z nových lidí, jak mě přijmou...
A tak si dávám předsevzetí! Budu se snažit tento svůj strach překonávat a dělat první kroky! Tak mi, prosím, držte palce a taky někdy ten první krok udělejte! ;)
"Je na nás, abychom udělali první krok k druhému člověku."
Souhlasím, někdo ten první krok udělat musí a když ho nikdy neuděláme, tak bychom taky nemuseli mít přátele a mohli bychom zůstat sami. A to snad nikdo nechce!
Jak ráda bych dokázala dělat tyto první kroky! Ale něco mi v tom brání. Mám strach z nových situací a z toho, jak budou probíhat, z nových lidí, jak mě přijmou...
A tak si dávám předsevzetí! Budu se snažit tento svůj strach překonávat a dělat první kroky! Tak mi, prosím, držte palce a taky někdy ten první krok udělejte! ;)
4 komentáře:
Tak to je výzva i pro mě! :-)
Tak to mě těší, že nebudu jediná! Hned má člověk větší motivaci! ;)
Dyť to znáte, co si neuděláš to nemáš, nikdo to za vás neudělá...Já myslím že i ti co jsou na druhé straně jsou na tom stejně. Nikdo nechodí po ulici a nedává telefonní čísla a inzeráty na seznámení (nikoho takovýho teda neznám). Někdy se to vážně vyplatí a když ne, tak toho druhýho třeba už nikdy nepotkáte nebo máte o příhodu víc na povídání s přáteli :) Život je plný dobrodružství.
Tak teď trochu opravdového dobrodružství ze života:
Stane se, že ten druhý vám vyrve z uší sluchátka od empétrojky takovým způsobem, že jenom zůstanete s otevřenou pusou a nějak nemáte slov. Stane se, že na obyčejnou otázku se vám dostane odpovědi plné hodnocení a emocí. Řeknete si, oukej, má dneska blbej den, to nějak zvládnem, přejdem, vydržíme. Ale pak přijde další odseknutí (ne, nechci, nebudu reagovat podrážděně), další a další.
Pak už ale vybuchnete: Co je? Co se děje? Proč to všechno naštvání? Protože vy jste takoví a makoví (zase hodnocení), protože mě tady nikdo neposlouchá... (Jak ale poslouchat, když před vytržením sluchátek nepřichází žádné varování, ani náznak "Hele, myslím si, že by bylo dobré už jít spát, co vy na to?".)
Pak přichází pláč a vám je líto, že je kolem neradostná atmosféra a že tomu druhému není dobře. Nechce se vám, ale pak si řeknete: To dáme, to nějak dáme... Zkusíte udělat první krok. Jdete si popovídat...
Jsem rád, že jsi jiná, že přinášíš to, na co my zase někdy zapomínáme. Každý ale máme jinou míru. A hledáme, co je tak akorát. (Zase napínání struny...) Vždyť je to hrozně fajn, že je pestrost a můžeme se doplňovat právě v tom, jak jsme jiní. A někdy si nebudeme rozumět, ale to je dobře, pojďme hledat... a pojďme si o tom povídat.
Ve vzduchu se to trošičku projasní, dá se líp nadechnout, na obzoru se klube naděje, srdíčko kapánek poskočí...
...
Hm, ale pak, za pár minut, si všimnete, že se to nikam nepohlo. Uslyšíte další a další neradostné poznámky, hodnotící reakce. Atmosféra je tam, kde byla předtím. A je vám to líto... Co je další krok? Anebo aspoň krůček...
Okomentovat