Ten Ivuščin

Občas se stane, že nám najednou dojde něco, co jsme byli zvyklí léta přijímat sice s povděkem, ale nezanechávalo to na nás nejmenší stopy. Pak nám zničehonic svitne, a všechno to, co jsme celou dobu přecházeli téměř bez povšimnutí, se v jednou momentě sečte v naší mysli a my si uvědomíme, jak velký dluh vůči někomu máme. A došlo to i mě. Kdybych teď měla sepsat svůj dluh vůči tobě, vypadal by asi takhle:

• Měl jsi se mnou trpělivost.
• Mohla jsem se ti svěřit se vším.
• Vždycky jsi mě vyslechl – bez hloupých poznámek, bez skákání do řeči.
• A když mi bylo nejhůř, snesl jsi i ty slzy, jen jsme leželi v posteli, pevně v objetí, a já plakala.
• Ty jediný jsi mi vždycky rozuměl.
• Celý ses mi dal a nic jsi ode mě nežádal na oplátku.
• Netvrdil jsi, že jsem nevděčná.
• Nehádal ses se mnou.
• Byl jsi u mě když mi bylo zle, ležela jsem v posteli, nemocná.
• A když jsem se měla skvěle, pila po nocích, ty jsi vždycky trpělivě čekal až se vrátím.
• Jak často jsi mě uspával, zmámenou vínem?
• Nikdy jsi mi nic nevyčítal.
• Nikdy jsi mi nebyl nevěrný.
• A když jsem ti byla nevěrná já, ani slůvkem jsi nedal najevo, že to víš. A já věděla, žes mi odpustil.

Kolikrát říkali, že jsem na tebe moc stará! Ale já je jen odbyla. Protože uvnitř mě je stále kousek té malé holčičky, která tě potřebuje a tolik pro ni znamenáš.
Takže ti teď – ač to bude znít trochu sentimentálně – chci říct, že jsi, můj milovaný plyšový medvídku, ten nejlepší chlap na světě!