1. "Budeš ještě psát blog?"
"Nechceš ho teda nějak uzavřít?"
Nevím a nechci.
Nechci nic uzavírat. Nevím jak. Ano, potkávají mě věci, o kterých bych mohla napsat. Ale... Občas není chuť, občas není čas, občas jsou jiné priority. A tak tu poslední čtvrt rok nic nebylo. Ale uzavírat se mi nic nechce. Protože občas mě prostě přepadne chuť. Jen to v poslední době nějak nebylo dotahováno...
2. Večer?
Kolegyně: "Donesla jsem Ti magazín z divadla."
Já: "Díky. Jé Chaplin! Na toho jdeme zítra."
*za hodinu*
Stejná kolegyně: "Jdeme večer se známýma posedět. Nechceš jít s náma?"
Já: "Ráda bych, ale večer jdu do divadla..."
*za hodinu*
Opět ta stejná kolegyně: "Na pondělí se mi sešlo předplatné na Skleněný pokoj, ale kamarádka mě zve do Mahenky. Asi půjdu s ní... Nechceš jít místo mě, aby předplatné nepropadlo?"
Já: "Díky za nabídku, ale sejdeme se v Mahence na Paní z moře..."
*aneb ještěže mě znají :)*
3. Jak se pozná dobré divadlo?
Teď jsem se vrátila z divadelního představení Slečna Julie v divadle U stolu.
Parametry: 2 herci, 80 minut
Výsledek: 15-ti minutová debata o obsahu představení. Pro mě hodnotná (snad i pro sestru). Herce a scénu jsem probrat nestihly.
Zítra jdeme na Chaplina do Městského (podotýkám, že lístky bych si sama asi nekoupila).
Parametry: cca 30 herců, 3 hodiny (snad to vydržím)
Očekávaný výsledek: 5-ti minutová litanie. Nechci být předpojatá, ale po zkušenostech s muzikály v poslední době se fakt bojím.
Jak tedy poznat dobré divadlo? Těžko... Já ale jedno kritérium mám. Po představení mi v hlavě zůstávají otázky. Ráda bych i napsala, že vyvolá emoce, ale to je dvojsmyslné...
